Pohyb je přirozenou součástí života, ať už jsme aktivním sportovcem či ne, jelikož i při běžných denních činnostech je naše pohybová soustava neustále „v chodu“. A právě proto je nutné se na pohyb začít dívat trochu jinak.
Pohyb ,to jsou svaly? Tomu tak zdaleka není, samotný pohyb je nám umožněn nejen díky pohybové soustavě, ta už je vesměs pouhým zprostředkovatelem. K tomu abychom mohli tělo uvést do pohybu potřebujeme nervový systém se všemi jeho komponenty od receptorů přijímajících informace, po složitá vyhodnocovací centra v našem mozku. Vše tvoří velmi složitý koncept. Velmi trefné připodobnění si můžeme zapůjčit z knihy Labyrint pohybu od profesora Koláře: „Tělo jsou velmi dobře zkonstruované švýcarské hodinky. A proto je nutné, aby byly všechny složky pohybové soustavy v neustálé integraci, což zajišťuje nervový systém.“
Nervový systém přijímá informace zvěnčí i zevnitř, zpracovává je a poté z nich vytvoří odpověď, v našem případě je odpovědí například právě pohyb. Můžeme se uvést příklad, na kterém si lépe představíme významnost těchto systémů. Představme si jakéhokoli sportovce, nebo sami sebe při sportovní aktivitě. Při hře naše systémy neustále zaznamenávají naši polohu, vytváří ideální podmínky pro rychlé a přesné zareagování na situaci a každou sekundu hry nám zajišťují zaujetí ideálního postoje – postury, aniž bychom si toho byli vědomi. Během takto krátké chvíle dojde ke zpracování obrovského množství informací. Naše tělo je velmi chytré. Dokonce natolik chytré, že když si půjdeme zahrát ještě několikrát, začneme se s největší pravděpodobností lepšit. Jak se to děje? Naše tělo se učí nové pohybové vzory, či přepracovává stávající.
Učení hybných stereotypů patří jednoznačně ke každodennímu životu, nejen ke sportu samotnému. Jak zvedáte tašky, kolik síly vás stojí zatlouct hřebík nebo vás snad bolí záda při sezení? Všechny denní aktivity jsme si nějak přizpůsobili, jednoduše řečeno, naučili jsme se program, který automaticky spouštíme a nemusíme tak neustále přemýšlet nad vším co děláme. Avšak řada z těchto stereotypů nejsou zrovna nejšetrnější k našemu tělu. A protože jsme obecně málo vnímavý, mnohdy dojde k takovému zatížení tělesného segmentu, až se nakonec opotřebí, vyvolá bolest, či jiný ochranný mechanismus. A co potom?
Našemu tělu musíme naslouchat, potom máme možnost s těmito nepříjemnostmi pracovat. Ovlivnění hybného stereotypu vyžaduje trpělivost a vedení odborníka, studovaného trenéra či fyzioterapeuta, který pohybu opravdu rozumí, a to především proto, že vycvičovaný pohyb vede ke vzniku vnitřního stereotypu nervových dějů. To znamená, že musíme našim tréninkem ovlivnit nejen sval, či kloub jako takový, ale musí dojít také ke změně impulsů z nervového systému. Vše zní komplikovaně, ale má to svou logiku a existují způsoby, jak si s takovým chybným hybným stereotypem poradit.
NECVIČÍME JEN SVÉ TĚLO, ALE I SVOU HLAVU.
Součástí nácviku hybného stereotypu je uvědomělý pohyb. Necvičíme jen své tělo, ale zároveň i svou hlavu. To je například důvodem, proč u nás ve studiu cvičíme především naboso s minimem rušivých elementů. Čas tréninku je Váš čas, kdy se musíte naladit na své tělo. Co v daný moment cítíte, kde si pohyb uvědomujete, které segmenty vytváří opěrné pilíře a jak se Vám u toho dýchá? Všechny části musí být ovlivněny, aby mohlo dojít k úpravě. Vede k tomu soustředěnost, kvalitní provedení a dostatečné opakování, aby mohl být vytvořen nový program nebo upraven stávající. Můžete začít už sami a to třeba jen nácvikem stoje, nebo vyhledat odborníka, který Vás v této cestě bude provázet. Pohyb je důležitou prevencí a současně i lékem, dělejme ho tedy jinak a s rozmyslem.
KOLÁŘ, Pavel. Rehabilitace v klinické praxi. Galén, 2012. ISBN 978-80-7262-657-1.
KOLÁŘ, Pavel a Renata ČERVENKOVÁ. Labyrint pohybu. Praha: Vyšehrad, 2018. Rozhovory (Vyšehrad). ISBN 978-80-7429-975-9.